mlha kopec hrad

Zážitky z cest aneb vyjeli jsme!

Nedovedete si představit, jaká to byla euforie, když jsme po měsíci příprav na naší tříměsíční cestu se dvěmi malými dětmi nastartovali náš tak akorát velký obytňáček a odpíchli se z naší ulice. Mávala nám i jinak nevrlá sousedka, která se těšila, až jí to naše auto nebude prudit a překážet ve výhledu, když kouří cígo u vchodových dvěří a pozoruje ruch velkoměsta. 

Velké loučení

Jenže v den, kdy jsme opustili náš byt, jsme nedojeli ani za hranice. Už večer předem se nám za to kamarádi trochu vysmáli – představte si, jak měsíc makáte na autě, štelujete všecko možný, plánujete velkolepou cestu, balíte a všichni se vás ptají: „Tak kam máte hned první den namířeno? Dojedete rovnou do Francie?“ A vy jim odpovíte, že samozřejmě první den dojede do Bechyně! No nemůžete si přece nechat ujít poslední rozloučení s partou, když se ještě navíc pořádá oslava na počest společných osmdesátin dvou kamarádů! 

„Tak jo, kompromis, pojedeme tam, ale budeme tam jen do soboty,“ snažím se zkrotit svého muže, který má na všechno dost času, ale já už se nemůžu dočkat, až dojedeme někam do neznáma a spadne ze mě nervozita.

A taky na to, až zjistím, jestli to nebyla jen velká romantická chyba.

Dobrodružný to samozřejmě bylo i na párty. Hrálo se divadlo z ordinace praktického lékaře a ti naši „osmdesátníci“ si museli nandat plíny. A tak se nedalo nic dělat a zůstali jsme až do neděle. Přece jenom přes Německo chcete jet trochu víc odpočatý, abyste v sobě našli špetku odvahy na německého policajta.

Další loučení, slzy a poslední zamávání naší rodné zemi. 

strom
Dětský lezecí strom ve Francii

Zima, déšť a prostor

Vyrazili jsme směr Seléstat – městečko ve Francii v Alsasku, kde máme další přátele. Už vám musí být jasný, že bychom nejeli jinudy. Děti si zvykaly na dlouhé cestování a tak jsme to nehrotili a našli jsme si první noc pěkné místo zastrčené mezi lesem a poli v Německu poblíž dálnice.

Byl začátek září a pěkná zima. Děti obalené v nepromokavých věcech, v holinkách a šťourající se v blátě.

Já, nervózní z toho, že to pro mě byl diskomfort, úzkostná z toho, že jestli tohle počasí bude ještě pár dní, tak jsme v tomhle malým autě pěkně v háji. Muž v dobrém rozpoložení uvařil těstoviny s rajčaty. Ráno byla samozřejmě zase kosa. 

nádobí v obytňáku
Zátiší - věčně špinavé nádobí

Tentokrát jsme se ale smilovali a dětičky nechali v autě. Vzadu jsme jim vytvořili hrací koutek, asi metr na metr. Nika s sebou měla několik panenek a kufřík oblečků, omalovánky a knížky. Metůdek pár autíček, kostky, míče.

I když jsme toho v autě už něco málo projeli, stejně jsme pár dní hledali systém, jak všechno uspořádat. Srovnat se s prostorem. Mokrý počasí nám z toho udělalo opravdu výzvu. Srovnat se s tím, že si člověk dá kafíčko až po hodině a půl po probuzení a do tý doby musí fungovat, aby si ho vůbec nějak dokázal uvařit. Do toho jsou všichni hladoví a chce se jim vykonávat potřeba. Nejlépe všem najednou. 

Srovnat se s tím, že jsme všichni spolu na malém prostoru, za to s velkým a pokaždé jiným výběhem.

Nemilé překvapení

auto vinice
Náš první cíl - Selèstat, vinařský ráj

Ještě lepší ale je, když vám něco ten diskomfort posune o level výš. Hned druhý den kdesi v lese v Německu jsem zjistila, že děti mají roupy. Uf. Jo, doma je to banalita, říkáte si. Doma jste rádi, že je aspoň jednou v dětství mají, protože jim stimulují imunitní systém a díky tomu se prý snižuje riziko vzniku ošklivých chronických autoimunitních střevních zánětů. (Chytrá vsuvka.)

Ale zjistit to v ten okamžik, kdesi na cestě a mít s sebou jen lék pro Niku, protože v ČR je až od dvou let, bylo i pro mě fakt náročný. Myslela jsem, že mě trefí šlak. Nervozita z první dlouhé neznámé cesty se stupňovala. Aby se roupů člověk zbavil, musí všechno vyprat. Povlečení, spodní prádlo, ručníky. A tak jsem googlila celou cestu do Seléstatu, až mě z toho opravdu bolela hlava.

První můj nápad byl, že to radši otočíme domů, ale snad jsem ho ani nevyslovila nahlas. Na rozdíl od některých dalších dnů.

„Jo! Zlatá Francie! Mají volně prodejnou suspenzi na roupy pro děti od jednoho roku!“ jásala jsem. A teď ještě všechno vyprat…

Naši Francouzi nás však zahrnuli obrovským pohostinstvím a komfortem, který pro nás znamenal spásu a byl tím posledním luxusem na hodně dlouhou dobu.

Pokračování cesty zase příště…

děti jóga na cestách
Ranní jóga
E-KNIHA zdarma - Obytňákem do světa s dětmi

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *