Moře

Když to nebylo jenom růžový aneb co mě štvalo

Člověk ze svých cest sdílí částo jenom to krásný. Dovolená přece „musí být“ dokonalá, úžasná, bezstarostná. Nevím, jestli jsem vyhledávačka nějaké negace, ale za ty tři měsíce mě pár věcí dost štvalo.

 

Lidé, cestovatelé, uklízejte po sobě!

Představte si, že vyjedete na krásné místo s výhledem na moře, nad kterém právě zapadá slunce. Jste obklopeni zelenými keři a stromy. Jste v zákoutí, kde vás nikdo neruší, kde si v klidu můžete zakempit, dopřát si odpočinek a ráno vyrazit na pláž. Myslím tím pláž, kde téměř nikdo není, je obklopena vysokými skalami a celý den jenom sbíráte mušle nejzakroucenějších tvarů. 

Co vám to tak může zkazit? Doslova a do písmene – lidské výkaly, někdy opravdu všude. Omluvte mě, možná vás to pohoršuje, ale i to byla nedílná součást cestování. Lidé, kteří navštívili místo před námi, neumí bohužel respektovat to, že jsou v kraji, který jim nepatří. Že přebývají na krásném místě a oni nejsou jediní na světě, kdo ho ještě někdy navštíví.

A tak po sobě zanechávají odpadky. A pak taky výkaly. Toaleťáky. Ubrousky. A ne někde v křoví, ale až překvapivě před křovím – přímo na místech, kde se chodí, pokud jdete mezi křovisky k moři, nebo na místech, kde byste rádi přespali a chcete mít vedle okolo sebe čisto. A ještě ke všemu to není jen jedno, ale jedno vedle druhýho. Otráví vám to buď celé místo, nebo se musíte posunout jinam. Nebo se to snažíte alespoň trochu uklidit!

Jo, měli jsme s sebou lopaty. Jo, taky jsme se vyprazdňovali. Pokud jsme nestáli na místě, kde byly ještě otevřené toalety (mimo sezónu), uklízeli jsme si po sobě. Ono stačí alespoň odejít několik set metrů od spacích míst do divočiny, vykopat si lopatou jámu a pak to pořádně zahrabat. Opravdu nestačí jít za první nával písku, kde máte pocit, že vás nikdo nevidí, 50 m od parkoviště a nechat to tam.

Hory
Kdesi ve španělských horách

To, že je někdo schopný se vykálet kdekoliv a po mě potopa, je smutný odraz smýšlení lidí. 

Od tohoto hlavního sdělení –

  • prosím, uklízejte si po sobě nejen odpadky,
  • zanechte místo v lepším stavu, než jste na něj přijeli,
  • pečujte o svoje okolí a vlastně o celou planetu,
  • uvědomte si, že nejste jediní na světě

– přejdeme k dalším věcem, které nebyly na cestě úplně „dokonalé“ a třeba je příště vymyslíme líp.

Pnutí aneb nasáčkovaní v autě

Člověk (nebo jen já?) může mít před cestou krásnou a romantickou představu o tom, jaký to asi bude. Jak je cizina lepší, než všechno doma.

U mě hlavně v případě, pokud se mi podaří překonat prvotní strachy a vnitřní překážky. I o nich jsem psala v e-knize zdarma Obytňákem do světa s dětmi.

Štvalo mě, že jsem byla první dny až týdny taková nervózní, dlouho jsem se srovnávala se změnou a dlouho jsem se přizpůsobovala. Ale pořád to byla úplně první velká zkušenost. A tak snad u té další bude tohle všechno rychlejší. Teď už jsem přece ostřílená!

A taky je jasný, že tři měsíce v malém obytňáku, v občasných strastiplných situacích a velmi často s jinou představou, než má zbytek posádky, může všechno chvílemi vyústit v pnutí… Asi netřeba dál rozepisovat. Snubní prstýnek mi muž naštěstí vrátil.

Obytné auto
Tak už na chvíli někde zastav! 🙂

Spací místa jo, hned, hledám

Někdy mě trochu mrzelo, že jsme našli nádherné místo, na kterém bychom byli klidně týden. Ale po třech dnech nám došla voda a jídlo, tak jsme museli zabalit celé auto a odjet do města naplnit zásoby. Pak už se nám přirozeně nechtělo vracet a jeli jsme objevovat další místa.

Kdyby bylo přeskládávání snazší a nezabralo by nám půl dne, kdyby se věci případně daly někde nechat, kdybychom měli nějaký dopravní prostředek navíc, bylo by to snažší. Ale, tohle je detail. Možná jsme díky tomu objevili víc takových krásných míst.

Další věcí, která mě trochu vyčerpávala bylo, že jsem téměř každý den vyhledávala spací místa v aplikaci, kde na ně byly i recenze. I když jsme totiž spali na divoko, nějak jsem s těmi dětmi chtěla mít jistotu, že místo na spaní bude pěkný a bezpečný.

A tak se stávalo, že jsem při jízdě autem měla zabořený nos v telefonu a lámala si hlavu, kam jsme schopní ten den dojet a který místo bude nejlepší. Asi bych to příště aspoň prostřídala s mužem, ale on to prostě chtěl za každou cenu odřídit sám!

Noční výhled
Jeden noční výhled z kopců na pobřeží

A ta poslední věc?

Zpětně mě trochu mrzí, že jsme nevyzkoušeli pořádný surfování. Koupili jsme si jen takovou dětskou maketu na sranda vlny.

Ale to bylo furt – dneska jsou moc velký vlny, dneska moc fouká, dneska jsou děti protivný, dneska jsme se moc nevyspali, dneska za sebou máme dlouhou cestu, dneska se moc necítím…a dny ubíhaly a najednou jsme byli od pobřeží pryč – v Andoře v mínus sedmi stupních Celsia a mazali jsme zpátky domů.

Tak třeba příště – to už budou určitě klidnější podmínky!

I když je tenhle článek lehce negativní, pořád si stojím za tím, že naše cesta byla tím nejlepším rozhodnutím za poslední dobu! Abyste se naladili trochu pozitivněji, můžete si třeba přečíst článek Proč cestovat aneb co nám to dalo.

1 názor na “Když to nebylo jenom růžový aneb co mě štvalo”

  1. Pingback: Zážitky z cest aneb vyjeli jsme! - Zatni.Zuby

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *